Asi stárnu a začínám mít dementní kecy o tom, co bylo dřív a tak.

Každopádně, neexistuje žádná fotka ani moje, ani mého bráchy a dokonce ani mého druhého bráchy z doby, kdy nám byl méně než (plácnu) rok. Ano, naše maminka měla jednu dobu potřebu nás nechat vyfotografovat - ovšem odehrávalo se to v ateliéru našeho maloměstského fotografa, samozřejmě s patřičnou kulisou - polystyrenovým dortem a svíčkami, jejichž počet ilustroval aktuální věk fotografovaného objektu.

Naše hodná babička je na tom ještě o něco hůře. Vím o fotografii, kterou si pořídila ve svých devatenácti letech, když měla první "trvalou" - a musím přiznat, byla to kočka. (To také vysvětluje, po kom jsem tak krásný já!)

Tento příspěvek ovšem věnuji dobrému příteli, který má slušně nakročeno k solidnímu albu fotografií svého synka - jak by napsala nejedna mediální mrdka z idnesů: "Fotografie formátu 9*13, poskládané vedle sebe, by pokryly plochu poloviny Václavského náměstí. To je 0,00000002970947 plochy Texasu!"

Tak tomu říkám pravé umění sebepoznávání.. Slyšel jsem o ženách, které menstruační krví hnojí zahrádku a pokojové květiny. Malování portrétů, a co víc, malování portrétů sebe sama na sebe sama - to už chce celého člověka.

Všichni to známe. Jdete si takhle na poklidnou nedělní procházku po místní promenádě, je pěkný slunečný den - a najednou se poserete. Každý gentleman ví, že výkal v kalhotách představuje jistý společenský problém. I pan Ladislav Špaček s oblibou říká: "Upadne-li nám při stolování do klína například polévkový játrový knedlíček, předstíráme jako by se nic nestalo a knedlíček při nejbližší příležitosti odhodíme na zem." Ano, a opět podle pana Špačka: Etiketa není tlustou knihou pravidel, ale umění aplikovat jistá základní pravidla na různé situace. Gentleman na fotografii jistě pravidla společenského chování dobře znal, a proto se rozhodl stopy po malé nehodě co nejméně nápadně odstranit omytím v kašně.